Aktuální počasí

Počasí dnes:

20. 11. 2019

zata

Bude oblačno až zataženo, na východě až polojasno Denní teploty 9 až 13°C, na východě 15°C. Noční teploty 7 až 3°C.

Přehrát/Zastavit Další

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Tak jsme tady aneb venkovankou po padesátce

část první

 
    Vždycky jsem prchala z Prahy do přírody. Během studií na vandry pod širák, později s přítelem na hory v létě turistovat a v zimě lyžovat. Čas nemilosrdně pádil, najednou mi bylo třicet, ale naštěstí jsem kromě posbíraných zkušeností, životních vítězství a proher, stihla mít i dítě. A abychom netvrdly (já a moje dcera) jen v pražském bytě, začala jsem s asi dvou a půlletou holčinou jezdit s kamarády v létě do „týpek“ na Vysočinu, v zimě sem tam na české hory, ale taky sem tam k různým mořím.
A čas běžel, ba přímo pádil. Z malé dívenky se stala mladá žena, a ze mě - jak to jen říct - duší stále mladá, leč v zrcadle vidím jakousi cizí ženu… ale jak se říká, každý věk má své. Ten můj „popadesátkový“ a spolu s ním související potíže mé chátrající tělesné schránky mi vnukly myšlenku, že se odstěhuji na venkov. Ono to totiž není k zahození ani z ekonomického hlediska, zajisté mi dá za pravdu každý, kdo žil v Praze. A tak jsem svolala poradu našeho „volného rodinného sdružení“, jak říkám uskupení, které jsme vytvořili – já, můj přítel a má dcera. Jo a ještě náš starý psík. Zkrátka, abych to nenatahovala.
Jednoho krásného únorového víkendového dne roku 2009 jsme zaparkovali auto v Kostelci na náměstí a vydali se procházkou, tuším, že po žluté turistické značce. Vzpomínám si, že les mne moc nenadchl, bylo tam takové zvláštní až tísnivé ticho, ale když jsme pak vykoukli ven a otevřelo se před námi přenádherné, sluncem zalité a v mírném mrazíku třpytící se údolí, kde se v ohradě proháněli koně, spadla mi čelist a hned jsem začala vykřikovat, že tady chci bydlet. 
 Vyšli jsme pak nahoru k hospůdce, sedli si před ní na nějaké kamenné schody a kochali se tím, co tamní pohled nabízí. No, a pak už to šlo ráz na ráz. Večer, když jsme dorazili zpět do Prahy, jsem usedla k internetu a hledala vše o Přehvozdí – mimochodem mi došlo, cože mi to tady bylo divné - nikde žádná chata, ani stavení mimo vesnici, to tím vojenským prostorem. Našla jsem i pozemky k prodeji. Jenže ouha, byli to spíš sjezdovky, i když za přijatelnou cenu a na jižním svahu. Dokonce jsme se byli na jeden podívat, ale stále to nebylo TO ono. Máme totiž bohatou zkušenost s nemovitostí ve svahu – a o co je svah krásnější a romantičtější než rovina, o to víc je nepraktický a s přibývajícími léty majitele stále méně obslužitelný.
Přiznám se, že už jsem hledání pomalu vzdávala, když mi kdosi tam nahoře vnukl myšlenku podívat se jinam, než na stránky pražských realitek. A bylo. Během týdne jsme měli vybraný a „zabukovaný“pozemek přijatelného rozměru na poměrně rovném kousku země…už jen prodat pražský byt, namalovat, postavit a zařídit domek, a pak navrhnout a založit zahradu, atd., atd.
Zatím jsme stihli první dva body ze zmíněných tří. Na zahradu se chystám, o tom ale příště. Zkrátka – tak jsme tady!
RenyReih